Podle farní kroniky kolem roku 1686 tři dívky z Petrovic hrabaly pod mohutným dubem trávu na stlaní. Při práci si prozpěvovaly, Když tu uslyšely, že někdo cizí zpívá s nimi. Zarazily se, zmlkly a rozhlížely se, aby neznámého pěvce vypátraly. Pohlédly i na dub. Spatřily zvláštní zjev. Mezi větvemi stromu se vznášela překrásná paní s nemluvňátkem na ruce.
Po několika dnech šly dívky zase do lesa. Zjevení na dubu se opakovalo. Vše se po vesnici rozkřiklo, dívky byly předvolány k místnímu vrchnostenskému úřadu a vyslýchány. Dokonce byly třikrát zmrskány důtkami. Trvaly však na svých výpovědích a navíc tvrdily, že necítí žádnou bolest. A skutečně – důtky nezanechaly na jejich zádech stopy. To bylo považováno za nový div a zároveň potvrzení pravdivosti vyprávění dívek.
K zázračnému dubu začali přicházet nemocní. K oslavě Boží a na svědectví svého uzdravení tam nechávali hole, berle, lůžka i dětské šatičky. Brzy jich bylo tolik, že mohly naplnit celý žebřiňák.
